Stav životního prostředí

Česko patří mezi 5 zemí EU s nejhorším stavem životního prostředí, vyplývá to z květnové analýzy 4. pilíře Indexu prosperity Česka. Při srovnání unijních zemí skrze 14 indikátorů se umístilo až na 23. místě z 27 zemí EU. V čele stojí Švédsko a naopak nejhorší je stav životního prostředí na Kypru. Překvapilo i Německo, které se umístilo podprůměrně, a to na 16. místě.

S životním prostředím má největší potíže střední Evropa (vyjma Rakouska), Benelux a Balkánský poloostrov. Na předních pozicích indexu se pak umístily především severské a západoevropské země.

Česko má vysokou produkci odpadu a nedaří se mu recyklovat komunální odpad

V České republice se ročně vyprodukuje 507 kg odpadu na obyvatele, v unijním srovnání jsme tak na 15. místě. V jeho recyklaci navíc zaostáváme, znovu totiž zpracujeme jen 34 % komunálního odpadu, přičemž eurounijní průměr je 40 %. Česko se proto v tomto indikátoru umístilo na 19. místě.

Skutečnost, že znovu využijeme jen třetinu komunálního odpadu, rozporuje rozšířenou představu Česka coby přeborníka v třídění. Ta, jak vysvětluje ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky Soňa Jonášová, je spíše mýtem: „Dlouhá léta jsme v České republice jako data za recyklaci vykazovali čísla o sběrných nádobách. To budilo dojem, že systém funguje, a to i přesto, že se například na dotřiďovacích linkách využila jen třetina vysbíraných plastů.” Změnu v získávání dat přinesla až harmonizace na úrovni EU, díky čemuž nyní máme relevantní čísla o skutečném recyklování. Nicméně tím se situace automaticky nemění k lepšímu. „Tím, jak se dlouho odpadové hospodářství natíralo nazeleno, byly do rozvoje recyklačního průmyslu investovány nedostatečné částky a obecně rostl nezájem o tuto problematiku. I proto se společně s platformami pro obchodování surovin, jako je CYRKL, usilujeme o osvětu a nápravu současné situace,” dodává Jonášová.

Česká republika rovněž výrazně pokulhává v omezování produkce skleníkových plynů. Ročně se jich u nás emituje 11,7 tun ekvivalentu CO₂ na obyvatele, což odpovídá třetímu nejhoršímu výsledku v EU. Za námi se umístilo už jen Irsko a Lucembursko. Naopak třeba ve Švédsku se v přepočtu na obyvatele ročně vypustí do atmosféry více než o polovinu méně emisí než u nás, a to 5,4 tun ekvivalentu CO₂.

Jak vysvětluje analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová, emise se liší dle jednotlivých sektorů: „Velmi vysoké jsou naše emise z vytápění domácností, kdy na obyvatele připadá 814 kg ročně, což nás řadí až na 20. místo v EU. To je dáno způsobem výroby tepla, v Česku totiž za zhruba polovinou produkce tepla stojí uhelné zdroje. Lépe si stojíme v emisích z dopravy, které jsou za Česko pod evropským průměrem. V případě emisí z přepravních aktivit domácností jsme dokonce druzí nejlepší v EU.”

Českým lesům se na rozdíl od zahraničí nedaří zachytávat emise uhlíku

Vysoké emise se podepisují do počtu úmrtí kvůli znečištěnému ovzduší. Ročně v Česku na 100 000 obyvatel připadne 31 úmrtí kvůli špatné kvalitě vzduchu, což nás řadí na 21. místo v rámci EU. Na tomto indikátoru je zajímavý propastný rozdíl mezi jednotlivými zeměmi, zatímco totiž ve Finsku na 100 000 obyvatel připadají 3 úmrtí kvůli znečištěnému ovzduší, v Bulharsku to je 25krát více, a to 76 úmrtí. „OECD odhaduje, že náklady na předčasná úmrtí způsobená špatnou kvalitou ovzduší za Česko činí 6,8 % HDP. Hůře jsou na tom už jen Polsko, Maďarsko a Lotyšsko,“ doplňuje Tereza Hrtúsová.

Kromě vlivu špatného životního prostředí na člověka lze sledovat i dopad na samotnou přírodu. Například zdravé lesy mají schopnost odčerpávat CO₂ a další skleníkové plyny z atmosféry. Ve Švédsku takto lesy a půda absorbují 35 milionů tun ekvivalentu CO₂. V Česku ale naopak jejich obhospodařováním dochází k vypouštění 14 milionů tun skleníkových plynů do atmosféry, a to zejména kvůli kůrovcovitým kalamitám a vlnám extrémního sucha jako třeba roku 2015. Česko je v poměru absorbovaných/vyprodukovaných emisí z využívání půdy a lesnictví poslední z celé EU. 

Lesy v EU jsou schopny ročně pohltit v průměru 9 % skleníkových plynů. Emise skleníkových plynů z využívání půdy a lesnictví, označované zkratkou LULUCF, byly České lesy dlouhodobě schopny absorbovat. Od roku 2018 však vlivem rozsáhlé těžby dřeva při kůrovcové kalamitě tyto emise vzrostly a lesy a půda si s nimi již neporadí. Dle projekcí Evropské agentury pro životní prostředí navíc podobná situace v Česku zůstane minimálně až do roku 2030.

Nejsušší půda je v Česku

Vinu na tom kromě jiného nese i sucho, s kterým se Česko v poslední době potýká. Pokud srovnáme podíl půdy v jednotlivých zemích, které jím bylo v letech 2000–2019 postižené, skončí Česko opět na posledním místě v EU. Sucho se zde totiž dotklo 0,16 % veškeré půdy, přičemž evropský průměr je 0,1 %.

Se suchem se nicméně budeme potýkat stále častěji. Jak uvádí klimatolog Radim Tolasz z Českého hydrometeorologického ústavu: „Globálně rostoucí teplota sebou samozřejmě přináší vyšší výpar, který nebude klesat, pokud nezačne klesat i průměrná teplota. S tím musíme v následujícím období počítat a mělo by tedy být v našem zájmu zpomalit odtok vody z naší krajiny. To bude znamenat pozdější nástup problémů se suchem a jeho kratší trvání. Zamezit suchu však nelze, ve střední Evropě se vždy budou suchá období vyskytovat. Musíme se je naučit zvládat a omezit jejich nepříznivé dopady v krajině.” V současnosti už nicméně vznikají projekty, v rámci nichž vědci zkoumají, jak krajinu co nejlépe adaptovat změnám klimatu. „I u nás připravují vědci scénáře změny klimatu (například v projektu PERUN pod vedením ČHMÚ), které nám umožní připravit a realizovat opatření v naší krajině v dalších desetiletích co nejúčinněji,” dodává Tolasz.

V rámci těchto projektů nacházejí uplatnění moderní technologie, které pomáhají krajinu lépe připravit na nastupující vlny sucha. „Využíváme například takzvaný internet věcí, skrze který jsme schopni propojit značný počet senzorů umístěných v krajině, a tak sbírat velké množství dat. To nám umožňuje přesně a rychle analyzovat nejrůznější parametry nebo simulovat řešení. Digitalizace a inovace zase dokáží významně šetřit zdroje,“ uvádí příklady využití technologií v ochraně životního prostředí manažerka udržitelnosti ve společnosti T-Mobile Czech Republic Simona Dřízhalová.

Aby se mohla česká krajina lépe přizpůsobit přicházejícímu suchu, bude nutné změnit náš přístup, jak ji obhospodařujeme. Jak vysvětluje zemědělec Daniel Pitek z programu Pestrá krajina. „Důležité je budovat krajinné prvky jako vodní plochy či nelesní zeleň a dostat do půdy více organické hmoty. Díky tomu bude živá, bude lépe absorbovat vodu a bránit se erozi. K tomu je ale zapotřebí začít používat pestřejší skladbu plodin, využívat meziplodiny a zvýšit podíl organických hnojiv.” Ke změně přístupu ke krajině ale nestačí jen odhodlání, potřebné jsou systémové změny a spolupráce na všech úrovních. „V posledním roce jsem ve spolupráci se státem vytvořil několik vodních nádrží, které by zlepšily schopnost krajiny zadržovat vodu. I když jsem byl velmi odhodlaný, pamatuji si, že jsem byl v průběhu třikrát už téměř rozhodnutý, že kvůli neúměrné byrokracii skončím. Je potřeba jí zjednodušit, aby fungovala a podporovala zavádění jednotlivých opatření namísto toho, aby od nich lidi odrazovala,” doplňuje Pitek.

Právě takoví nadšenci, kteří mají vztah ke krajině, budou hrát velmi důležitou roli. Jak vysvětluje specialista na klimatickou adaptaci z Evropské komise Michal Nekvasil: „Krajina České republiky by mohla zadržet až devět miliard kubíků vody, v současné době ale zadrží jen zhruba pět. Nejúčinnějším řešením je zadržet vodu v celé ploše krajiny, ideálně s pomocí lidí, kteří v té krajině žijí a mají k ní vztah. Existuje například skvělá metodika ‚Živé krajiny‘. Spočívá v tom, že zmapujete menší povodí, zjistíte, jaká je situace z hlediska odtoku dešťové vody a navrhnete opatření, která pomohou vodu v krajině udržet. Následně projednáte navržená opatření s majiteli půdy a v případě shody se mohou ihned realizovat.” Tyto lidi by měla podpořit zásadní změna Společné zemědělské politiky EU, která vejde v platnost příští rok. „Společná zemědělská politika Evropské unie bude významně podporovat krajinné prvky a aktivity, které pomohou zadržet vodu krajině – na příklad meze, remízky, tůně, ochranné pásy podél vodních toků nebo ekologické zemědělství a zvyšování organického obsahu v půdě,“ dodává Nekvasil.

Česko do životního prostředí investuje 3. nejvyšší podíl HDP. Nestačí to

Ačkoli se Česko v rámci pilíře životního prostředí v jednotlivých indikátorech umisťuje spíše na chvostu, v některých případech naopak stojí v čele EU. Podle posledních dat Eurostatu totiž dlouhodobě investuje do ochrany životního prostředí třetí nejvyšší podíl HDP v EU, konkrétně 2,7 % HDP. Větší část HDP na ni vynakládají jen Belgie a Rakousko, a to v obou případech 3,2 %.

Otázkou zůstává, zda jsou tyto investice dostatečné. Jak vyplývá z dat, emise jsou stále vysoké a české lesy si kvůli vlnám horka a kůrovci prošly velmi těžkými časy. Například Kraj Vysočina od roku 2016 přišel o pětinu všech svých jehličnatých lesů, a to zejména kvůli nahodilé těžbě spojené především s kůrovcem.

Další cestou, jak přispět ke zlepšení životního prostředí, je zvýšení podílu bezemisních zdrojů na energetickém mixu, tedy jádra a obnovitelných zdrojů. V současnosti zaujímají obnovitelné zdroje 17% podíl na hrubé konečné spotřebě energie v Česku, což odpovídá 19. místu v EU. V případě samotné elektrické energie podíl OZE činí 15 %. Například Švédsko, které je obecně evropským premiantem stran životního prostředí, obnovitelné zdroje představují 60 % a Rakousko 37 % spotřeby energie. Jedním dechem je ale nutno dodat, že Česká republika disponuje rozdílnou krajinou než obě zmíněné země. I když má Rakousko relativně srovnatelnou rozlohu jako Česko, kapacita jeho vodních elektráren je zhruba 7krát větší.

Zvýšení podílu obnovitelných zdrojů by nemělo pozitivní vliv jen na životní prostředí, ale rovněž na soběstačnost a energetickou závislost Česka na dovozu. V současnosti je totiž Česko na dovozu komodit k pokrytí své energetické spotřeby závislé z 39 % procent. 

„Jedná se o celkovou dovozní závislost, do které je započítán dovoz pevných fosilních paliv, ropy a zemního plynu. V případě pevných fosilních paliv činí naše dovozní závislost jen 13 %. U zemního plynu jsme na dovozu závislí z 86 %, přičemž prakticky 100 % plynu pochází z Ruska. Dovozní závislost ropy je 100% a z Ruska jí dovážíme zhruba polovinu,“ vysvětluje Tereza Hrtúsová z České spořitelny.

Stěžejním zdrojem v energetickém mixu Česka je rovněž jaderná energie. Podíl elektřiny vyrobené z jádra v ČR činí zhruba 37 %. Také zde se však v současnosti spoléháme na dovoz z Ruska. Nejsme však v situaci, kdy by ruské jaderné palivo bylo nenahraditelné. Temelín totiž může relativně snadno přejít na jiné palivo než to ruské. Dukovany sice využívají specifické palivo, které vyrábí jen ruská společnost Tvel, nicméně ČEZ již v současnosti jedná s americkým Westinghouse o zavedení výroby možné náhrady. Pozitivní zprávou pro Česko je navíc i fakt, že zásoby jaderného paliva máme aktuálně v případě Temelína na dva roky, u Dukovan na tři.