Digitalizace a infrastruktura

Česká republika se v šestém pilíři Indexu prosperity Česka zaměřeném na úroveň infrastruktury a digitalizace umístila v rámci Evropské unie lehce nadprůměrně, a to na 12. příčce z 27 zemí. „Příčinou jsou především kvalita silnic, relativně nízké pokrytí vysokorychlostním internetem a nízká úroveň digitalizace státní správy. Česko ale naopak v rámci EU patří k těm zemím, které do dopravy investují nejvyšší podíl svého HDP, a které mají nejhustší železniční síť,“ uvádí Milan Mařík z analytického projektu Evropa v datech.

Infrastruktura je přitom nezbytná pro každodenní fungování ekonomiky. „Mnoho studií potvrzuje, že investice do infrastruktury mají pozitivní, významný a dlouhodobý dopad na celou ekonomiku. Obecně platí, že každá investovaná miliarda do infrastruktury má pro ekonomiku dodatečný pozitivní efekt ve výši okolo 300 milionů korun. Investice do infrastruktury tak mohou výrazně zvyšovat potenciál české ekonomiky, a tím i životní úroveň Čechů,“ vysvětluje David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny.

Česko vynakládá na dopravu 3. nejvyšší podíl HDP v EU, v kvalitě infrastruktury ale pokulhává

Nejhůře Česko dopadlo v hodnocení kvality silnic, v němž skončilo až na 23. místě. Jedním dechem je ale třeba dodat, že tento indikátor nevychází přímo ze stavu vozovek, ale z toho, jak ho hodnotí občané dané země. Jinými slovy řečeno Češi patří k nejméně spokojeným občanům v EU, co se kvality silnic týče. Data Ředitelství silnic a dálnic pak například ukazují, že je v Česku pětina mostů ve špatném, až havarijním stavu.

Jedná se ale o paradoxní situaci, protože Česko se v tomto pilíři současně nejlépe umístilo v podílu výdajů na dopravu. ČR na ni totiž ročně vynaloží 3,6 % svého HDP, což je třetí nejvyšší hodnota v EU. Takřka totožná situace je i u Slovenska a Maďarska, které na silnice vynaloží ještě větší podíl HDP než my, ale v hodnocení kvality silnic jsou společně s námi v poslední desítce. 

Jednou z možných příčin takto nesourodé situace je nesystematický přístup českých vlád. Jak vysvětluje někdejší ministr dopravy a současný člen vědecké rady na Dopravní fakultě ČVUT Petr Moos: „Určitým problémem se jeví překážky v dlouhodobém plánování investic do dopravní infrastruktury, protože se projevuje závislost na politických přístupech ve tvorbě státního rozpočtu, a tím i těžko predikovatelné úrovně těchto investic v budoucích letech. U silnic nižších tříd je to podobné kvůli závislosti na finančních prostředcích krajů pro jednotlivé roky.“

Českou silniční infrastrukturu ale trápí i nízká propojenost, která snižuje její celkovou efektivitu. „Právě fragmentace páteřní sítě i navazujících komunikací nedovoluje plnit dokonale funkci v rámci celého systému. Chybějící dostavba Pražského okruhu v severovýchodní a severozápadní části, dostavba alternativy k dálnici D1 v podobě dokončené dálnice D35, chybějící napojení řady významných aglomerací na dálniční síť je toho dokladem,“ dodává Moos.

Nejhustší železniční síť v EU je v České republice

Česko ale vede v pokrytí železniční sítí. Z celé EU je totiž právě u nás nejhustší železniční síť. Na tisíc čtverečních kilometrů u nás připadá 121,25 km železnic, zatímco ve druhé Belgii je to 118,15 kilometrů a v třetím Německu 107 kilometrů.

Situace je již ale horší v dostupnosti MHD. Jak vysvětluje Milan Mařík: „Pokud jde o dostupnost veřejné dopravy, v dosahu 500 metrů od bydliště, má k dispozici zastávku hromadné dopravy 90,4 % obyvatel měst, což nás řadí na 18. místo v EU. Nicméně unijní průměr činí 92,1 % a odchylky jednotlivých států jsou maximálně v nízkých jednotkách procentních bodů.”

Dopravní podniky se nicméně v rámci rozvoje veřejné dopravy potýkají s celou řadou překážek. „Aktuálně se jedná o růst cen energií, plynu a pohonných hmot, tlakům na razantní navyšování mezd zaměstnanců, ale současně po covidovém období i méně cestujících, což se projevuje v nižších tržbách,” vysvětluje generální ředitel Dopravního podniku města Brna Miloš Havránek.

K vysokorychlostnímu internetu se lze připojit jen na polovině území ČR

Nedílnou součástí infrastruktury státu je i její digitální složka a to, jak ji lidé využívají. V Česku je vysokorychlostní připojení k internetu dostupné na 52,5 % území, což odpovídá až 22. místu v EU. Například v sousedním Německu, které se umístilo na 14. místě, vysokorychlostní internet pokrývá 74,9 % území a v sousedním Polsku například 70 % území.

Tristní je v Česku dostupnost vysokorychlostního internetu v nízko osídlených oblastech. V tomto případě pokrytí dosahuje pouhých 7 %, přičemž horší situace nastává už jen v Řecku, kde takové oblasti nejsou pokryty vůbec. Průměr EU přitom dosahuje 37 %, nejlépe si vedou státy jako Malta, Nizozemsko či Lucembursko, kde se pokrytí blíží 100 %.

Výstavba internetové infrastruktury totiž mimo jiné závisí i na situaci ve stavebnictví. „Problém leží především v stavební legislativě a související byrokracii. Internet pro domácnosti není možné rozvíjet bez kopání do země a kopání vyžaduje povolení. Proces získání těchto povolení v České republice trvá bohužel neskutečně dlouho. Jak vyplývá ze zkušeností operátorů, není nic zvláštního, když získání potřebných povolení trvá více než rok, což je například čtyřikrát déle než v Dánsku nebo ve Finsku. Pro příklad, když se staví základnová stanice pro mobilní sítě, v minulém století mělo územní rozhodnutí dvě strany A4 a dnes je těch stran devět,” říká Martin Orgoník, ředitel pro vnější vztahy a udržitelnost ve společnosti T-Mobile Czech Republic.

Stavební legislativa ale není jedinou překážkou při zvyšování pokrytí vysokorychlostním internetem, svou roli hraje také nedostatečná poptávka. Jak vysvětluje bývalý předseda Českého telekomunikačního úřadu Jaromír Novák: „Mnoha uživatelům mohou sítě s ‚ne velmi vysokou kapacitou‘ pro jejich potřeby dostačovat. Ale i to se postupně mění s tím, jak rostou preference uživatelů směrem k video obsahu na vyžádání, a tím i náročnost domácností na objem dat.“

Situaci by mohly pomoci zlepšit peníze z evropských fondů, které z velké části půjdou právě na pokrytí odlehlých oblastí. Jak uvádí Marek Vaculík z enovation: „Aktuálně je pro poskytovatele telekomunikačních služeb připraveno z Národního plánu obnovy (NPO) 2,85 miliard korun na pokrytí tzv. bílých míst (převážně venkovské oblasti) vysokokapacitními sítěmi. V rámci NPO se v blízké době také plánuje podpora pokrytí hlavních železničních koridorů a odlehlých venkovských obydlí 5G sítěmi. Za zmínku stojí také program OP TAK financovaný ze strukturálních fondů, který má v zimě spustit podporu vybudování přípojných sítí (tzv. backhaulů). Ty přivedou potřebnou kapacitu k distribučním sítím na regionální úrovni.”

Česko ve srovnání s ostatními zeměmi pokulhává i v digitalizaci státní správy, její úroveň totiž odpovídá 20. místu v EU. Vyplývá to z dat z indexu DESI, v nichž bylo jednotlivým státům uděleno skóre v kategoriích jako jsou otevřená data, úroveň egovernmentu pro občany i firmy, či třeba možnosti automatického předvyplnění online formulářů. Česko v rámci tohoto hodnocení získalo 58,6 bodů, zatímco třeba první Estonsko 91,7 bodů, a poslední Rumunsko 21,5 bodů.

Přes tyto překážky se však Češi učí komunikovat se státem online, egovernment u nás využívá 68 % populace. To sice odpovídá 15. místu v EU, každopádně z dlouhodobého hlediska se situace u nás zlepšuje. Například ještě v roce 2013 s úřady online komunikovalo jen 29 % Čechů.

Bankovní identita má již přes 1,3 milionu uživatelů

Velkým krokem vpřed bylo pro Česko zavedení bankovní identity, která podstatně zjednodušuje komunikaci lidí jak s komerčními subjekty, tak i se státem, a to například skrze Portál občana či službu Moje daně. „Dramatický nárůst přihlášení ke službám státu digitální cestou je vidět již od ledna 2021, kdy jednotlivé banky začaly vydávat první bankovní identity svým klientům (fyzickým osobám). Od té doby se ke službám státu přihlásilo prostřednictvím BankID více než 1,3 milionu osob. Pro státní agentury je to jasná zpráva, že je BankID zdaleka nejpoužívanější prostředek elektronické identifikace a může být dobře využit při konstrukci dalších online služeb státního a veřejného sektoru,“ říká Marek Růžička, výkonný ředitel společnosti Bankovní identita. Za zhruba první rok fungování registruje bankovní identita již přes 10 milionů transakcí, což znamená, že ji každý registrovaný uživatel využil průměrně 8krát.

Pokud jde obecně o digitalizaci v rámci financí a bankovnictví, pohybují se Češi nad unijním průměrem. Například ve využívání internetbankingu jsme 9. v EU, neb skrze něj spravuje své finance 70 % české populace. Nadprůměrně si vedeme i v dostupnosti platebních terminálů, v jejich přepočtu na obyvatele je Česko v EU na 11. místě. Česko v tomto předčí dokonce i Švédsko, Dánsko či Německo, ve kterých jsou platební terminály dostupné nejméně v EU. Zatímco u nás na tisíc obyvatel připadá 27,4 platebních terminálů, u našich západních sousedů je to pouze 11,7.

Platební terminály, jak vysvětluje mluvčí Global Payments Ondřej Holoubek, jsou dostupnější převážně v jihoevropských státech. „V celé jižní Evropě jsou platební terminály velmi populární, a to například v Řecku, Itálii či Španělsku. Souvisí to jednoznačně s turismem, protože turisté zjistili, že je podstatně jednodušší platit kartou, než se bát, že někde ztratí svoji pracně vydělanou hotovost. Obchodníci na jihu Evropy turistům velmi aktivně vycházejí vstříc, výjimkou je pouze Chorvatsko, kde se někdy nedá zaplatit kartou vůbec – zde to ovšem souvisí s elektronickou evidencí tržeb, protože někteří tamní podnikatelé nechtějí danit příjmy.“
V Česku připadá na 10 000 obyvatel 4,9 bankomatů. To odpovídá v rámci EU 22. pozici. Nicméně menší počet bankomatů nemusí nutně znamenat jejich nedostatek, může totiž naopak poukazovat na to, že se daří přesouvat bankovnictví do digitálního prostoru. V tuzemsku například dlouhodobě roste obliba bezkontaktního placení, přičemž tento růst výrazně umocnila covidová pandemie. „Až do začátku pandemie se objem plateb kartou zvedal okolo dvou až pěti procent ročně. Během pandemie vyskočil o 25 %, protože lidé se báli, že by na bankovkách mohl ulpět virus. U těchto čísel již zůstalo. Oproti minulým deseti letům je dnes 99 % plateb bezkontaktních a 25 % z nich se uskutečňuje prostřednictvím mobilu nebo hodinek. To předtím vůbec neexistovalo. V současnosti jde zhruba 60 % bezkontaktních plateb přes Apple Pay, 35 % přes Google a 5 % přes Garmin,“ doplňuje Ondřej Holoubek.