Stav ekonomiky

Česká ekonomika se vrací mezi deset nejzdravějších v EU. Podle Indexu prosperity a finančního zdraví má 9. nejlepší kondici mezi 27 členy Evropské unie, zatímco vloni se jednalo až o 14. místo. Dostává se tak zpět na stejné pořadí v rámci indexu, které obsadilo v roce 2022.

Nejlepším stavem ekonomiky se mohou pochlubit Švédové, kteří ve všech deseti sledovaných indikátorech v rámci srovnávání dosahují velmi dobrých hodnot. Na druhém místě pak nalezneme Německo, které představuje – z hlediska HDP – nejsilnější ekonomiku jak v EU, tak v celé Evropě.

Naopak v nejhorším stavu se nachází ekonomika Řecka a následně ekonomika našich severních sousedů. Polsko totiž mimo jiné trápí vysoký státní dluh či malá míra investic.

Výrazný pokles inflace umožnil ekonomice se nadechnout

Česku nejvíce pomohlo snížení inflace. Zatímco ještě v průběhu roku 2023 přesahovala 15 %, během loňského roku již průměrně činila 2,7 % – tedy jen sedm desetin nad inflačním cílem ČNB. Jedná se tak o 9. nejmenší odchylku od kýžené hodnoty napříč unijními státy.

Další vzpruhu poskytlo zvýšení podílu národního důchodu na HDP, který mělo Česko dlouhodobě jeden z nejnižších v EU. Tento indikátor říká, kolik z peněz vydělaných v zemi skutečně zůstane tamějším občanům. V roce 2022 dosahoval tento podíl 95 %, zatímco o rok později 99 %. Toto zlepšení představovalo v porovnání s ostatními státy EU výrazný posun z 22. místa na místo 13.

Zlepšení v tomto indikátoru tak znamená, že se podařilo zmírnit odtok kapitálu z ČR. „Ukazuje to na několik trendů. Část českých firem se dostává zpět do domácích rukou. Také se projevuje zvýšená investiční aktivita českých firem v zahraničí. To znamená, že český kapitál sílí a díky těmto investicím vyrovnává dříve tak silný odtok dividend z Česka do zahraničí. Podtrženo, sečteno, nám tyto trendy říkají, že se česká ekonomika stává silnější a dokáže získávat hodnoty ze zahraničí domů. Abychom tyto trendy udrželi, potřebujeme umět udržet firmy, které budou bytostně domácí a v zahraničí budou působit, investovat i vyrábět s českým kapitálem za zády a zároveň lákat zahraniční talenty, aby přišly studovat a pracovat do Česka,“ říká Martin Wichterle, majitel strojírenské skupiny Wikov a ambasador Druhé ekonomické transformace.

Dokladovat se ty trendy dají například na odkupech plynárenských aktiv českými energetickými firmami ČEZ A ČEPS. U zvýšené investiční aktivity v zahraničí může opět jako příklad posloužit energetika, kdy v zahraničí významně investovaly například skupiny EPH nebo Sev.en, případně rozsáhlé realitní obchody skupiny CPI.

Podíl veřejného dluhu na HDP se díky rostoucí ekonomice nezvyšuje

Česká ekonomika se už řadu let potýká s poměrně vysokými deficity státního rozpočtu, takže nominální výše dluhu českého veřejného sektoru v roce 2023 poprvé přesáhla tři biliony korun. Díky růstu nominálního výkonu ekonomiky však relativní zadluženost Česka zhruba stagnuje v blízkosti 42 % HDP. Tato úroveň zadlužení je v evropském kontextu poměrně nízká: v rámci EU se Česko drží v nejnižší třetině, přičemž například průměr mezi členy eurozóny je zhruba dvojnásobný.

Relativně dobrou situaci stran zadluženosti Česka potvrzuje i ekonom Michal Skořepa z České spořitelny: „Výše českého veřejného dluhu skutečně v mezinárodním srovnání pořád ještě není znepokojivá. Svědčí o tom mimo jiné například trvající zájem investorů o české státní dluhopisy.“ Současně ale dodává, že situace není plně stabilizovaná a neměli bychom usnout na vavřínech. „V příštích deseti letech se ale české veřejné zadlužení přece jen může začít povážlivě zhoršovat, a to pokud se nepodaří dotáhnout reformu českého penzijního systému.“

Největší překážku pro další růst představuje nízká přidaná hodnota

České ekonomice se tedy daří, ve své vitalitě se vrací na hodnoty před vysokou inflací. Otázkou ale zůstává, jestli bude i nadále posilovat. Trápí ji totiž strukturální nedostatky a limity, které znemožňují dostat se na úroveň poslední dobou tolik skloňovaných „německých platů“.

David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny, upozorňuje na dlouhodobý trend české ekonomiky, který právě s těmito strukturálními problémy souvisí: „Dominantním příběhem české ekonomiky po roce 1989 bylo dohánění vyspělých ekonomik. A to se nám dařilo. HDP na obyvatele v paritě kupní síly v Česku bylo na konci devadesátek na 75 % průměru EU. Před covidem jsme se dostali na 96 % průměru EU. To je úspěch, který není samozřejmý Nicméně v posledních letech nejenže nedoháníme, ale dokonce se vzdalujeme od průměru. Během covidu jsme poklesli na 92 % průměru EU a poslední roky nejsme schopni znovunastartovat proces dohánění.“

Za zhoršením v poslední době podle Navrátila stojí především zhoršení situace stran českých domácností. „Když porovnáme spotřebu na obyvatele v paritě kupní síly, tak zjistíme, že u nás od roku 2019 došlo k poklesu z 84 % průměru EU na 74 % průměru EU. V tomto ukazateli nás předehnalo Polsko, Rumunsko, ale i Slovensko. Důvodem poklesu není jen vysoká inflace, ale také výrazné zvýšení míry úspor českých domácností.“

Další strukturální problém představuje nízká přidaná hodnota. Situace se navíc postupně zhoršuje. Podle posledních dat má Česko 3. nejmenší podíl hrubé přidané hodnoty na celkové produkci v EU, ještě vloni se přitom jednalo o 4. nejmenší.

Tomu odpovídá i přidaná hodnota vývozu, kterou máme 7. nejmenší v EU. To v podstatě znamená, že největší přidanou hodnotu u nás tvoří montážní práce. Chybí vlastní inovace, technologie, know-how.

V Česku se přitom vyrábí (a následně z něj vyváží) poměrně dost hodnotné zboží. Jak vysvětluje Martin Vohánka, majitel společnosti Eurowag a ambasador Druhé ekonomické transformace: „Naopak máme 4. nejvyšší podíl vývozu ‚hi-tech‘ zboží ze všech zemí Evropské unie. Před námi už jsou jen země jako Nizozemsko či Irsko. Problém ovšem je, v jaké části výrobního řetězce těchto skvělých výrobků se jako Česko nacházíme. Jsme v této chvíli především subdodavatelská ekonomika a do Česka se soustředí hlavně samotná výroba či montáž těchto produktů. A pokud výrobek je subdodávkou, tedy neputuje ke koncovému zákazníkovi, ale k mateřské firmě, která jej pak sama kompletuje, branduje a prodává, tak výroba sama o sobě v sobě nenese tu největší přidanou hodnotu pro firmy.“