Pozice Česka v Evropě
19.
Stav životního prostředí
České životní prostředí je v unijním srovnání nadále podprůměrné, dolů nás táhnou vysoké emise. I tak jsme si polepšili z 22. na 19. příčku
Česko patří ohledně stavu životního prostředí v rámci EU stále k podprůměru, letos nám připadla 19. příčka. Na jednoho Čecha stále připadá větší množství skleníkových plynů než na průměrného Evropana, přesto meziročně významně ubylo emisí vznikajících vlivem obhospodařování půdy a lesů, a to z 8 358 na 3 378 tisíc tun ekvivalentu CO2. Z vůbec nejhorší pozice v EU jsme se tak v emisním odvětví označovaném LULUCF posunuli na 22. příčku. Sucho trápilo v roce 2023 jen 0,27 % české půdy, a pro 16 států v EU tak suchá půda představovala větší problém. V Česku naopak dále vzniká jeden z nejnižších podílů energie z obnovitelných zdrojů, stagnuje zejména budování větrných elektráren.
Stav životního prostředí v Česku se zlepšuje, ukazuje další z pilířů Indexu prosperity a finančního zdraví. Zatímco v roce 2023 i 2024 na nás připadla 22. příčka, letos jsme poskočili na 19. místo mezi eurounijními státy. I přes pozitivní vývoj nicméně zůstává situace v Česku z pohledu tohoto pilíře podprůměrná. Na jednoho Čecha vychází relativně hodně odpadu, v rámci EU máme nízkou produkci elektřiny z obnovitelných zdrojů a zůstáváme také nadprůměrným emitentem skleníkových plynů u většiny sledovaných oblastí. Stejně jako v předchozích ročnících Česku nicméně zůstává role úsporného spotřebitele vody, letos ji máme v rámci EU 6. nejnižší, a dokonce třetí nejlepší jsme v případě emisí z dopravy.
Nejlepší stav životního prostředí podobně jako v předešlých ročnících najdeme ve Švédsku. Zajímavější změna nastala v případě druhé pozice. Vyhouplo se na ni Estonsko, kterému v minulém ročníku patřila až 8. příčka. Za úspěchem Pobaltského státu stojí zejména vyšší podíl zrecyklovaného odpadu, a skutečnost, že zde lidé ve městech dýchají vůbec nejméně znečištěný vzduch v rámci EU. Trojicí s nejhorším životním prostředím v EU zůstává Irsko, Kypr a Řecko, ale podle Indexu ideální stav ohledně životního prostředí nepanuje ani ve značné části střední Evropy nebo na Balkáně.
Meziročně Česku klesly emise z obhospodařování půdy a lesů, už nejsme poslední
Ačkoli celkové emise skleníkových plynů na obyvatele podle dat Eurostatu v Česku postupem let klesají, stále jde o jeden z indikátorů, kde se Česko umisťuje nejhůře. Stejně jako v ročnících Indexu 2023 a 2024 jsme v produkování skleníkových plynů 6. nejvýkonnější v EU, a to přesto, že hodnota meziročně poklesla z 10,16 tun ekvivalentu CO2 na 9,25. „Největší pokles emisí v Česku je zaznamenám v energetice díky postupnému odstavování uhelných elektráren a přechodu na obnovitelné zdroje,“ popisuje Barbora Kočí z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) a dodává, že mezi dalšími sektory, které ke snižování emisí významně přispívají, je výroba, kde se uhlíková stopa snižuje vlivem zapojení efektivnějších technologií. Celkových emisí meziročně ubylo napříč evropskou sedmadvacítkou, a pořadí států se tak výrazně neproměnilo s výjimkou Malty, která se z první příčky propadla až na 12. místo.
Mnohem výraznějšího úspěchu než v případě celkových emisí dosáhlo Česko podle údajů Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) v případě emisí vznikajících z lesů a půdy a vlivem lidské činnosti během jejich obhospodařovávání (tzv. LULUCF). V Česku oblast využívání půdy a lesů napříč ročníky emitovala, nikoli pohlcovala, a přestože jde stále o jeden z indikátorů, kde se umisťujeme na nejnižších příčkách, situace se během let zlepšuje. Zatímco ve všech předchozích ročnících jsme dopadli vůbec nejhůře z celé EU, letos jsme si polepšili na 22. příčku. „Hodnota mezi lety 2021 a 2022 klesla z 8 358 na 3 378 tisíce tun ekvivalentu CO2 vyprodukovaných emisí, a lesy a půda jsou tak u nás pro prostředí menší zátěží než v Irsku, Německu, Finsku, Lotyšsku a Nizozemsku,“ srovnává analytička Evropy v datech Hana Vincourová.
Ministerstvo životního prostředí pak sleduje ještě pozitivnější aktuální vývoj: „Podle dat emisní inventarizace za rok 2023 je již sektor LULUCF v ČR opět úložištěm uhlíku, v tomto roce dosáhly propady v tomto sektoru -3 568 tisíce tun ekvivalentu CO2,“ popisuje mluvčí ministerstva životního prostředí Veronika Krejčí. Za zlepšením stojí zejména návrat těžby dřeva na úroveň obvyklou před kůrovcovou kalamitou, významně přispělo také navýšení investic do obnovy lesa, které za poslední roky dosáhly podle ministerstva rekordních čísel.
Výhled Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) pro rozmezí let 2023 až 2030 nicméně předvídá, že i v budoucnu by Česko mělo zůstat součástí menšiny členů EU, kteří budou nadále emitovat, nikoli pohlcovat. S takovou prognózou MŽP ale nesouhlasí: „Podle našich nejnovějších emisních projekcí z března 2025 by propady z LULUCF v ČR měly již okolo roku 2025 dosáhnout přibližně -5 milionů tun ekvivalentu CO2 a v následujících letech se do roku 2030 pohybovat okolo této hodnoty. Za celé období 2023 až 2030 tak určitě neočekáváme emise, pokud nedojde k další velké kalamitě,” uvádí Krejčí. Nejvíce emisí zvládne sektor lesů a půdy pohltit ve Španělsku (47 417 tisíc tun CO2e) a v Rumunsku (46 466 tisíc tun CO2e). Schopnost pohlcovat se naopak meziročně snížila v případě sektoru lesů a půdy v Rakousku, které se propadlo ze 7. na 14. příčku.
I přes oblibu Čechů topit uhlím a dřevem se postupně emise z vytápění domácností snižují
Co se týče konkrétních sektorů, ve kterých vznikají emise, Česko si vede dobře ohledně emisí z dopravy a skladování, které máme dle Eurostatu s hodnotou téměř 1 287 kilogramů na osobu třetí nejnižší. Ještě méně skleníkových plynů než na jednoho Čecha pak připadá na jednoho Rumuna a na jednoho Slováka. Negativní trend napříč ročníky se naopak i letos potvrzuje v případě emisí vznikajících v oblasti průmyslu, kde se nám i přes postupně se snižující hodnoty škodlivin vypouštěných do ovzduší nepodařilo ani letos dostat na nižší než 19. příčku mezi státy EU, a co do pořadí jsme si tak dokonce o jednu pozici pohoršili.
Stejně jako v minulém ročníku i letos zůstávají pro Česko jednou z nejslabších oblastí emise z vytápění domácností. Přestože meziročně klesly z 836 kg skleníkových plynů na osobu na necelých 744, jednadvacet států v EU produkuje při termoregulaci budov méně emisí na osobu než my. Jak uvádí Zpráva o životním prostředí 2023, část domácností stále při vytápění využívá uhlí a dřevo, čímž výrazně přispívá ke znečišťování ovzduší vypouštěním prachových částic a jiných škodlivin, nicméně i Ministerstvo životního prostředí v této zprávě potvrzuje postupné snižování emisí z vytápění domácností.
Dobrou zprávou dále je, že se v Česku snižuje počet lidí, za jejichž úmrtím stojí znečištěné ovzduší. Zatímco v roce 2021 zemřelo vlivem špatného ovzduší 81 lidí na 100 tisíc obyvatel, v roce 2022 se počet snížil na 65, a vyhoupli jsme se tak z 20. na 18. příčku. Že je přesto třeba situaci dále zlepšovat nicméně ukazuje výsledek prvního Finska, kde vlivem znečištěného vzduchu zemře jen 1 člověk ze 100 tisíc. „Dlouhodobé zlepšení potvrzují také data OECD o socioekonomických nákladech, které souvisejí se znečištěným ovzduším. Zatímco v roce 1999 tyto náklady v Česku přesahovaly 13 % HDP, dle posledních dostupných dat činily necelých 6 % HDP. I přes toto zlepšení se stále řadíme k zemím, kde jsou náklady spojené se znečištěným ovzduším nejvyšší. Pro srovnání, náklady severských zemí se pohybují okolo 0,6 % HDP,“ doplňuje analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová.
Sucho v roce 2023 postihlo jen 0,27 % české půdy, dlouhodobě se však situace nezlepšuje
V roce 2023 se suchem vyznačovalo podle EEA jen 0,27 % půdy v Česku, pouze deset států v EU je tak na tom v letošním ročníku lépe. Zatímco Belgii, Irsko, Maďarsko a Maltu nezasáhlo sucho vůbec, pro Pobaltí znamená významný problém. V Lotyšsku suchá půda zabírala 10,7 % území, v Estonsku 15,6 % a v Litvě dokonce 32 %. Pozitivní trend z roku 2023 reportovaný EEA nicméně neznamená výhru nad suchem v dlouhodobém měřítku. „Výskyt sucha se samozřejmě výrazně proměňuje mezi jednotlivými roky a rok 2023 byl v Evropě prostě méně suchý,“ podotýká ředitel Hydrologie ČHMÚ Jan Daňhelka a zdůrazňuje, že se nedá říct, že by se situace ohledně sucha zlepšovala:
„Celkově se v Česku v dlouhodobém trendu zrcadlí vliv suchého období let 2015 až 2020. Data ukazují mírný nárůst počtu dní, kdy vláhová bilance alespoň na 10 % území poklesne pod -100 mm – a tehdy můžeme mluvit o mírném suchu. Klesající trend je možné identifikovat i v některých vodoměrných profilech a některých sledovaných pramenech. Specifická je situace na hlubokých vrtech, jejichž režim není přímo navázaný na kolísání klimatu, zde trvá dlouhodobý pokles například v Plzeňské pánvi a v severních Čechách.” Podle modelu ČHMÚ také na konci března 2025 převládal na většině českého území stav mírného sucha. „Že je na velké části území mírné sucho, je normální situace opakující se každoročně v podstatě několikrát,” uvádí do kontextu Daňhelka.
V podílu obnovitelných zdrojů na produkci energie Česko stagnuje mezi 18 a 19 %
V Česku vzniká podle dat Eurostatu z obnovitelných zdrojů (OZE) ani ne pětina energie, meziročně se hodnota zvedla o necelého půl procenta na 18,59 %. Zůstala nám tak v rámci EU až podprůměrná 19. příčka. Ve vedoucím Švédsku pro srovnání obnovitelná energie představuje podíl 66,4 % na celkové produkci. Co se týká produkce samotné elektrické energie, podle dat společnosti Ember se OZE na výrobě elektřiny v Česku v roce 2024 podílely 17,1 %.
Česko v produkci elektřiny z OZE v rámci EU dlouhodobě zaostává, jak jsme popsali v článku na portálu Evropa v datech. Přestože v Česku zažívají poměrně dynamický rozvoj solární elektrárny, kdy se jejich instalovaný výkon zvýšil z 2,45 gigawattů v roce 2022 na 3,95 gigawattů v roce 2024, Česko se naopak v celé předchozí dekádě vyznačovalo stagnující výstavbou větrných elektráren. Zatímco v roce 2015 byl ve větrných turbínách instalovaný výkon 0,28 gigawattu, do roku 2024 vzrostl pouze na 0,35 gigawattu. V EU jako celku přitom došlo v roce 2023 k rekordnímu nárůstu instalovaného výkonu větrných elektráren. „Česko se v době energetické krize v roce 2022 probudilo a viděli jsme strmý nárůst počtu instalací solárních panelů, a to i v řádu stovek procent. Dlouhodobě ale zaostáváme v instalaci větrných elektráren. V některých letech dokonce nebyla instalována ani jedna nová turbína,“ uvádí analytička Evropy v datech a šéfredaktorka CSRD.cz Kateřina Novotná. Důvodem jsou jednak zdlouhavé povolovací procesy, ale také nedůvěra lidí. „S větrnými elektrárnami je spojen vizuální zásah do krajiny a také řada mýtů. Naopak málo se mluví o jejich potenciálních výhodách,“ dodává Novotná.
Není například pravda, že by Česko bylo z pohledu větrných instalací nevhodné. „Podle studie Ústavu fyziky atmosféry má vítr v Česku potenciál pokrýt 10 % roční spotřeby elektřiny a v optimistickém scénáři až celou třetinu. Potenciál máme tedy podobně dobrý jako sousední Rakousko, kde z větru pochází přibližně 12 % energie, nebo část Německa,“ říká Novotná s tím, že naopak s přímořskými zeměmi, jako je Británie nebo Nizozemsko, nedává smysl se srovnávat. „Velkou pomoc by nicméně představovalo i pokrytí pouhé desetiny spotřeby, vzhledem k tomu, že se chystá útlum výroby elektřiny z uhlí a bude urgentně třeba hledat jiné, rychle dostupné zdroje,“ uzavírá Kateřina Novotná. Pomoci řešit možné problémy při schvalování výstavby projektů větrných i solárních elektráren by měly do budoucna předem vybrané akcelerační oblasti zvané go-to zóny, kde bude možné elektrárny budovat ve zjednodušeném režimu.
